Můžeš se litovat nebo se něco naučit

Tohle tvrzení ode mě slyšela klientka  Ela asi při pátém setkání. Opakovaně mě, ale zejména samu sebe, přesvědčovala, jak to má v životě těžké. Kostky byly v její jméně špatně vrženy, byla taky vhozena do náročných situací, kde mnoho okolností hrálo silně proti ní. Všechno špatné přímo přitahovala. Opakovaně, většinu života, zas a znovu. Srovnávání se s okolím Elu jednak hnalo do slepé uličky, ale taky vedlo k zajímavému zamyšlení: ,,Když vidím kamarádku – měla štěstí na skvělou práci, muže má hodného, tak se ptám: proč mně se tohle štěstí vyhýbá?“

Proč zrovna já?

Pocit neférovosti se z času na čas objevuje u každého z nás. Tu a tam si říkáme, že jsme si takovou nadílku od osudu nezasloužili, tak proč bychom měli pít kalich hořkosti? Někteří se odvolávají i na svoji karmu – co jsem komu udělal? Problém je, že ačkoli se snažíme, zákony vesmíru, fungování světa jako takové, nebo i prozřetelnost boží, nazvěte to, jak chcete, zůstávají zahaleny tajemstvím. Otázkou je, jak se s tím vypořádáme. 

V našich společných rozhovorech s Elou zaznělo mnoho otázek, ale jedna měla obrovský dopad. Znamenala začátek změny. Nastavovala zrcadlo, do kterého bylo pro Elu zprvu velmi těžké pohlédnout: ,,Jak tohle, o čem právě teď mluvíš, spoluvytváříš?“ 

Čtěte také: Jak může pocit nedostatečnosti zničit vztah, kariéru i zdraví

Jak věci děláme

„Jak to myslíš?“ zakabonila se Ela. „Vždyť ti to říkám. Šéf mě šikanuje.“ Ticho. „Je mi to nepříjemný, už dlouho.“ Ticho. „Začalo to nevinně. Občas mě poprosil o přesčas, práci navíc, přihodil milej úsměv.“ Ticho. „Pak přidával. Už ani moc nežádal. Bylo to jakoby samozřejmý nebo co.“ Ticho. ,,Jako myslíš, že jsem se měla ozvat?“ Ticho. 

Následující minuty koučování byly emoční horskou dráhou – obsahovaly slzy, smích i vážnou tvář. Postupně jsme s Elou proskenovaly více oblastí života, nejen tu profesní. Nebyla totiž jedinou, kde se Ela cítila až na posledním místě, kde si připadala přehlížená a nedoceněná, zkrátka, kde měla pocit, že jí svět něco dluží. 

V té chvíli u mě silně zarezonovala tato myšlenka: jak děláme něco, děláme všechno. 

4.6/5
Kurz: Jak zvládat konflikty s nadhledem

Staňte se mistry vztahové komunikace

Kdo má moc

Ela odcházela s uvědoměním, že nejen může mít vliv na svůj život, ale že ho vlastně už má. Ona sama je tím nejsilnějším faktorem, pokud jde o stavbu jejího života, protože jen ona a nikdo jiný je v něm přítomná každou minutu, každou hodinu. V každé situaci se může rozhodnout a taky tak už činí. Teď je načase převzít za své rozhodování odpovědnost.

Uvědomění je grál koučování, ale bez přenesení do praxe se v životě nezmění nic. Je to jako byste našli v kuchařce recept, potěšila vás fotografie, představili si hotové jídlo, přislíbili ho sobě i rodině – a pak ho prostě nikdy neuvařili. 

Modus oběti

Záblesky takového mučednictví v rámci koučování rozeznáváme jako modus oběti, kdy mají klienti tendenci upírat se na své zejména bolestivé pocity. Když se člověk v takovém naladění dostane do úzkých, velice teatrálně chce všechno hned vzdávat. Podvědomě ho přitahují problémy, neboť spolu s mrzutostí a náladovostí je to pro něj způsob, jak si zajistit pozornost okolí.

Čtěte také: Jak poznat mód oběti a jak ho snadno opustit

S Elou spolupracujeme aktuálně čtvrt roku. Roli oběti postupně zahazuje, ale není to vždy jednoduché. Ela už dlouho ztotožňovala své pocity se svou vlastní osobností. Podléhala mantře: „Jsem taková, jaká se cítím,“ a svou melancholii a osamělost intenzivně prožívala.

Přiznat si skutečnost, že to takhle mám, že se lituju, svaluju vinu na ostatní a přenechávám jim zodpovědnost za svůj život, vyžaduje hodně odvahy. Nacházela se v bodu, kdy to tak dále nešlo – plýtvala nezměrným množstvím životní energie. Myslela si, že když jiné lidi od sebe bude odstrkovat, nebo přinejlepším od nich bude vyžadovat převázání svých vlastních ran, zachrání sama sebe.

Elin příběh má zatím náběh na šťastný konec. Učí se vidět rozdíl v následujících tvrzeních: „nechávám se využívat“ a „oni mě využívají“. „Neužitečně si plánuju kalendář“ nahradilo předešlé: „to už je pátek, nezastavila jsem se.“ Místo bručení „zase je tady bordel, nikdo kromě mě se o nic nepostará“ si teď Ela upřímně přiznává: „uklízím tak, jak mi to dává smysl – a je to v pořádku, přebírám za to odpovědnost.“

Ne vždy je to lehké. Jenže víte co? Když si převezmete otěže vlastního života, je to jízda. Vaše jízda. A to sakra stojí za to. 

Taky zápasíte se sebou samým? Nejste v tom sami! Přidejte se do naší skupiny na Facebooku.