Rozhovor: Jak naučit děti samostatnosti?

Často se v dnešní době mluví a píše o nových přístupech k dětem. Respekt, úcta, svoboda volby, mít možnost ovlivnit to, co se týká dítěte atd. Jednoznačně tyto směry podporujeme. Co z našeho pohledu bývá opomíjeno a zdůrazňováno méně je také zdravé předávání zodpovědnosti.

Vědomí vlastní zodpovědnosti se děti učí postupně, pozorováním, ale také zejména tím, že jim k tomu dáme příležitost. A právě na tuhle část rodiče zapomínají, v euforii nových svobodných přístupů a také proto, že si nevytvoří čas a spěchají. Je snazší a rychlejší udělat to za děti.

A přitom všechno začíná soběstačností. Z našeho pohledu se jedná o základní cíl, ke kterému děti chceme provést.

To, jak použijeme své schopnosti k uspokojení svých potřeb mění náš život na spokojený život. Jak to ale souvisí s dětmi? Víc, než si většina z nás připustí. Podíváme na to, jak můžeme podpořit převzetí zdravé dětské zodpovědnosti. Dvěma rozdílnými pohledy muže a ženy vychovávající děti k samostatnosti. Terka (kluci 6, 6, 8) a Vítek (dcera 9, syn 11) se s Vámi podělí o své osobní zkušenosti.

Jak je to u vás se svačinou?

T: Dětem svačinu do školy připravuji. Žádám je ale o nákup surovin. Aby kluci byli u přípravy, spoluvytvářeli. Všechny další svačiny doma si z větší části připravují samostatně. Opravdu by bylo snadné se čtyřmi muži spadnou do role pečovatelky a služky. Moc ráda jim připravím dobroty a jednou za čas odnesu až na gauč.

Každopádně už v pěti letech si uměli připravit toast, uvařit vajíčko, namazat chleba, nakrájet ovoce a zeleninu. Dělají to svým způsobem, pomaleji, občas něco spadne na zem. Mým úkolem jako mámy je podpořit je, dát jim tu možnost a nespěchat. Ne vše dělat za ně.

V: Svačinu si chystají děti samy. Když zrovna nezapomenou. Pak získají neocenitelné zkušenosti do života, jako že paní učitelka se podělí, něco ale na oplátku chce. Nebo spolužáci, se kterými se syn dělil, mu nic nedají. Kdysi se děti ptaly, proč si musí chystat svačinu sami jako jediní ve třídě. Jak to zjistily? No, ostatní děti nevěděly, co mají v krabičce z domu. Já to beru jako přípravu na život. Naučit se, že když zapomenu, svět se nezboří … jen mám pak hlad.

Čtěte také: Jak se mstíme na dětech a jak se nám to vrátí

Kdy mají děti obsluhovat rodiče?

T: Neztotožňuji se s pojmem obsluhovat. U nás je to prostě vzájemné. Takové dobro nebo jak to nazvat. Občas potřebují kluci něco ode mě, občas potřebuji já. Nejvíc pro mě znamená, když je k většině procesů opravdu můžu přizvat. Nemáme doma rozpisy domácích prací.

Pár dní není potřeba nic, v dalších jdou s tříděným odpadem, vynesou koš, dojdou nakoupit, utřou stůl, dají prát prádlo. Umí to. Baví je to. A tohle je podle mě zásadní. Nedělat z těchto prací nudnou povinnost pro všechny. Nedělat z toho povinnost pro mámu. Každopádně tady je nejdůležitější, že vidí příklad i táty.

V: Vždycky, když chtějí. Jsem rád, když něco nachystají. Často jim o něco řeknu, požádám. I to je důležité. Aby vnímaly, že i ony mohou dávat. Na druhou stranu, mají i své povinnosti. Třeba jeden vyklízí a druhý naskládá myčku. To ale není pro rodiče. To je proto, že děti povinnosti potřebují, jinak nevnímají, že se musí o sebe v přiměřené míře starat samy.

Čtěte také: 4 tipy na bezva prázdniny s dětmi

Co se děje, když se vzteká?

T: Krásná otázka a obrovské téma pro rodiče zejména malých dětí. U nás se neděje nic zásadního. Naučila jsem se a vím, že stejně jako radost a nadšení k životu patří i smutek, vztek a pláč. A mým úkolem je kluky i tímhle provést. Uvědomila jsem si, že v určitý den v určitý okamžik zažili vztek poprvé.

Úplně poprvé. Co to je? Proč se mi to děje? Co s tím mám dělat? V těchto chvílích tam prostě jsem. A že jich se třemi malými kluky bylo nespočet. Jsem tam, popisuju, co vidím, pojmenovávám ten důvod a čekám, až to přejde. Když chtějí, s obejmutím. Nehledám řešení. Nechci, aby to rychle přestalo. Nehodnotím, jestli to takhle mají cítit. Neznamená to, že koupím žvýkačky, kvůli kterým se vzteká. Ale jsem v pohodě s tím, že mu to je líto.

V: Tak rychle jsem zjistil, že dohadovat se a argumentovat nemá smysl. Spíš se mi osvědčilo obejmutí. Nebo to, že to oslovím. „Vidím, že jsi naštvaný. Promluvíme si o tom za chvíli“. Vnímám to, že děti chtějí mít vliv, být slyšet. To ale neznamená, že řídí mé rozhodování. Dám jim prostor, kde dokážou emoce uvolnit. To stačí.

Čtěte také: Jak vzkřísit život zavalený stereotypem?

Co když nezbývá sil?

T: Moje zodpovědnost. A jsou to přesně ty chvilky, ve kterých je obtížné být prima máma. Patří k životu. Občas neodhadnu program a v únavě stačí málo. Co ale pomáhá nejvíc je právě tuhle skutečnost komunikovat ven. Směrem k manželovi, směrem ke klukům. Otevřeně a jasně. Mluvím o sobě. Co jsem přestřelila a co potřebuju.

Uvědomila jsem si, že tu nemusím být neustále pro ně. A že nechci sklouzávat k výčitkám – vy mě nepomáháte, nevidíte, že jsem unavená, běháte a jste hluční. Jeden ze synů mě na jeden z těchto pokusů odvětil ,,Mami, můžeš si za to sama. Nestůj u nádobí a jdi si lehnout.“ A měl pravdu :).

Umyli jsme ho pak společně.

V: No, tak se zamyslím, kde jsem neodhadl situaci a naložil si toho na sebe moc. Protože je to moje věc. Má energie, má zodpovědnost. To, abych se poučil a příště to udělal příjemněji 😊 Když mám málo energie a děti něco chtějí, tak jim řeknu, že je toho na mě moc, že jdu spát, nebo chci být sám. Oni si poradí. Pak si odpočinu, vrátím se a je mi líp. Vidí, že se musí postarat nejdřív o sebe – příklad je pro ně nejdůležitější.

Čtěte také: Mé děti mě nezajímají

Co je největším zabijákem dětské výchovy?

V dnešní době je velmi snadné spadnout do kolotoče všeho. Práce, školy, kroužků, domácích prací, cvičení, zase práce, zase školy. Dnešní době je složitější v tom, že nemáme tak úzké komunity, které by nám odlehčily. Maminky jsou na dost věcí opravdu samy. Co ale považujeme za největší zabiják dnešní doby? Na který jsme si zvykli, přijali jakou součást a už si ho ani neuvědomujeme? SPĚCH. Neustále nás tlačí čas. Spěch je živnou půdou pro tlak. Tlak vytváří protitlak. Tyhle pojmy naprosto odporují prostředí, ve kterém jsou děti schopné se učit, spoluvytvářet a žít.

Děti jsou neuvěřitelně schopné, chtějí být u procesů, chtějí se učit. Poznávání je jejich součástí. Bohužel pro většinu rodičů je snadnější děti posadit k pohádce nebo tabletu a všechno odmakat. Rychle a v klidu. A s postupem času být nešťastní, že nemají parťáky, podporu a že si děti ničeho neváží. Neváží. Neměli možnost začít.

A ještě si dovolíme doplnění. Neříkáme tím, že odteď mají naše i vaše děti dělat doma vše. Že začne ta správná ,,vojna“. První roky jsou totiž o společném času u procesů. Společně vyndáte myčku, společně umyjete talíř, společně uvaříte brambory, společně utřete stůl, společně odneste odpadky a pak se ozve ,,mami, tohle už zvládnu sám“. A přesně tuhle větu si přeju slyšet u všech tří synů v co nejvíce oblastech.

Jak to máte vy? Budeme rádi za vaše komentáře a zkušenosti. Můžete tím inspirovat ostatní. Výchově zdar!

Terka Jarkovská a Vítek Čadra

(Visited 2 218 times, 1 visits today)